Netrvalo to vůbec dlouho a máme tu díl třetí a poslední. Zde dokončím to, co jsem načal už v díle prvním, tedy zabezpečení a správu uživatelů. Nebude chybět ani pohled na kompletní vzorový příklad konfiguračního souboru. I zde platí co jsem říkal minule – pokud něčemu nerozumíte, zeptejte se v komentářích.
Ani jsem nečekal, že mi psaní půjde tak od ruky a druhý díl tu bude ještě dnes. Na tomto místě bych chtěl rozebrat nastavení sdílených adresářů a to jak pomocí nadefinování konkrétního názvu prostředku tak i pro každého linuxového uživatele do jeho domovského adresáře. Taky už vím, kolik bude mít můj seriál dílů – tento je předposlední, takže budou celkem tři.
Před nějakou dobou jsem psal článek o tom, jak nastavit Sambu a popravdě – dnes se za něj trošku stydím. Ne že by snad byl uvedený způsob nebezpečný, nýbrž je neskutečně primitivní. Avšak poslední dobou jsem přečetl hodně informací a tak si troufám sepsat takový obšírnější návod na to, jak nastavit Sambu. Ještě nevím, kolik bude mít dílů, ale chci rozebrat nedůležitější konfigurační volby, různé typy zabezpečení a taky výkon. Cílem tohoto seriálu ovšem není pokrýt všechno, ale ve velké míře pouze to, co sám používám a mám otestováno.
Tak v prvé řadě vám odpovím hned na první otázku, která vás určitě napadla. Proč takový hloupý nadpis? Odpověď je ale jednoduchá – rád bych psal pouze o těch zážitcích, jak jsem ulomil pacičku pro sponu chladiče u socketu 370, jak jsem se ji potom snažil přibastlit zpět a nakonec jsem musel sáhnout po starém notebooku, ale mělo by to nějakou cenu, když by si to přečetlo pár lidí? Proto je dobré do nadpisu zakomponovat slovní spojení jak nastavit Sambu (heh, a píšu to znova), protože je tu spousta nastavenísambychtivých, kteří se už nemůžou dočkat, až jim Google nabídne můj článek.